"Zaposlouchaný do hladce plynoucích velebných tónů Mistrova cella začal Hošino vzpomínat na své vlastní dětství. Na to, jak chodil den co den k řece chytat mřenky a rybařit. Napadlo ho, že tehdy nemusel dumat vůbec o ničem. Prostě jen bral život, jak přichádzel, a úplně to stačilo. Stačilo mu jen žít, aby někým byl. Docela přirozene a sám od sebe. Pak jako by se to ale někde zvrtlo. Naráz jako by nebyl nikdo, už jen tím, že žijě. To je ale zvláštní. Lidi se přece rodí právě proto, aby žili, ne? Tak proč se mu ale zdá, jako by ztrácel jakýkoli vlastní obsah tím víc, čím déle je na světe, a stával se dočista prázdným člověkem? Jestli to takle půjde dál, dost možná skončí jako lidská skořápka bez jakékoli ceny. To by tedy byla chyba. To se nesmí stát. Nešlo by to nějak zastavit nebo změnit?"

- Haruki Murakami, Kafka in the Shore